Komentuj!

Tvůj názor mě zajímá!

Neškodnej buzíček

12. března 2012 v 20:09 | TxExLxE
....Tak mě vždycky viděli všichni okolo

Vždycky jsem byl ten typ člověka, co toho na sebe moc nepráskne, tichej, víceméně introvertní. Tichej už rozhodně nejsem a co se týče tý introvertnosti - kdyby jste se zeptali někoho z mýho bezprostředního okolí, pravděpodobně byste zjistili, že ačkoli se nezdám, jsem prvotřídní mrcha a dovedu shodit kohokoli - bez rozdílu věku, výšky, pohlaví, váhy, sexuální orientace. Kohokoli - ačkoli zatím svůj talent na p*čování, když to tak nazvu, používám jen na lidi, co mě štvou - tzn.spolužáci, učitelé, rodina. A můj bejvalej, ale to je taky na delší povídání. Ostatně, mám to v povaze. Nejsem jinej. (Alespoň v nějakým ohledu.)

Ale popravdě řečeno, pod touhle slupkou navenek "hodnýho a tichýho kluka, pod kterou se skrývá mrcha, co útočí bez varování a beze strachu vám vmete pravdu přímo do xichtu, se skrývá ještě jedno já, to, pod kterým většinou vystupuju tady na blogu a ve společnosti lidí, na kterých mi záleží - Anit,Honza,Nejmenovaný:) . Ne, že bych k nim někdy nebyl upřímnej (k Honzovi jsem občas až moc upřímnej), jen jim prostě neříkám všechno. Nejsem na ně zlý - nebo se aspoň snažím nebýt na ně zlej. V jejich společnosti vím, že můžu být tím, kým jsem - částečně tou mrchou, ale částečně taky tým romanticky založeným buzíkem:D s duší umělce, zoufale potřebující někoho, kdo mu bude rozumět. Takovej jsem - vždycky jsem byl.

Ale nemám sílu to ukázat ostatním. Nepochopili by to. Nepochopili by, proč se bavím s osmnáctiletým gayem, proč je moje nejlepší kamarádka holka a - řekněme si upřímně - proč přespávám u bezmála o tři roky staršího kluka, který se mnou kdysi chtěl chodit (běhat, válet sudy, co já vím). Nepochopili by, co pro mě tihle tři lidi znamenají. Z čeho mě dostali. Za co jsem jim tak strašně moc vděčnej. A nepochopili by, proč bych nepřežil, kdyby někdo z nich umřel. Nebo proč bych si myslel, že bych to nepřežil. Ale nebylo to vždycky takhle - nebyl tu pro mě vždycky Honza, když mi bylo nejhůř. Byl to někdo úplně jiný, než on, někdo, kvůli komu jsem se před rokem a půl, ani ne, pokusil o sebevraždu. Jmenoval se Nicki, bydlel v Lochenicích kousek od domu mojí babičky. Byl pro mě nejlepším přítelem, bratrem, ramenem, na kterém jsem se mohl vybrečet, a úkrytem před smutkem a blbýma náladama - jenže je tu to "byl".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama