Komentuj!

Tvůj názor mě zajímá!

Podzim (Love Story:(

13. listopadu 2011 v 20:21 | *BLB*kaá
Podzim. Ulice plné spadaného listí. Slečny, které se jimi procházejí, ruku v ruce se svým klukem. Jo, tohle je moc krásný… když to prožíváte taky. Ale když sedíte na lavičce a pozorujete, jak se zamilované páry smějí vtipům, kterým rozumějí jen oni sami - nezbývá nic jiného než ZÁVIDĚT.
Kdysi dávno jsem byla taky taková… Zamilovaná… A především šťastná. Jednoho dne jsem se procházela po parku, se
sluchátky v uších. Šla jsem kolem dětského hřišťátka a jedna holčička upustila kyblíček s bábovičkami. Pomohla jsem jí ho sebrat, a když jsem se zvedla a otočila, narazila jsem do kluka. Zachytil mě, jinak bych upadla. "Ahoj." Nikdy nezapomenu na tón, jakým to pronesl. Takový důvěrný, laskavý, milý… Jako bysme se znali roky. Usmál se a pustil mě. "Ahoj… Já, promiň, neviděla jsem tě," vykoktala jsem omluvu. Nezlobil se. Vysvětlil, že tu hlídá svojí sestřičku, tu roztomilou holčičku, které jsem sbírala bábovičky. Potom mě požádal o číslo. Byla jsem z něj v transu, téměř jsem nevnímala, co říkal, ale nějak jsem to pochopila a číslo mu dala. Domů jsem šla s myšlenkami úplně jinde… Myslela jsem na jeho krásný úsměv, jeho voňavé objetí i čokoládové oči.
Příští den mě vzal na zmrzlinu. Bylo to všechno moc krásné. Nedokázala jsem uvěřit, že někdo, kdo vypadal jako anděl, by se zamiloval do mě. Ale bylo to tak… Začali jsme spolu chodit. Užívala jsem si naplno každou vteřinu s ním. Když jsem s ním nebyla, strachovala jsem se o něj, aby se mu něco nestalo. Když jsem ho uviděla, rozběhla jsem se do jeho náruče. První měsíc. Prožívala jsem to nejúžasnější období v mém životě - nepopsatelně krásný pocit. Druhý měsíc. Stále stejně úžasný, možná ještě o něco víc… Třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý měsíc. Prožili jsme spolu suprových sedm měsíců… A pak se objevila ONA. Blonďatá, hubená slečna, které odolal málokterý kluk. Tomu svému jsem věřila natolik, že jsem nedokázala pochopit větu "Promiň… Já… Našel jsem si někoho… Jsi úžasná. Ale ona prostě… Je konec. Promiň. Nikdy nezapomenu. Děkuju za těch 7 měsíců. Měj se dobře. Já jsem tě miloval."
S těmito slovy odešel. Nechal mě stát uprostřed chodby našeho paneláku a já jen sledovala, jak odchází. Všechno ve mně křičelo JDI ZA NÍM, ale po tomhle jsem to nedokázala. Příštích několik týdnů bych nejradši vymazala z paměti… Dny jsem trávila v posteli, s knížkou a obrovskou hromadou papírových kapesníčků. Ve škole jsem se nesoustředila. Učitelé měli velmi často připomínky ohledně mých špatných známek. Kamarádky na mě postupně začaly kašlat. Zůstala jsem na to sama. Tohle si žádná holka nezaslouží. Skutečně žádná. Takovou bolest ne.
Nedokázala jsem posbírat všechny společné fotky, nebo jiné věci, které mi ho neustále připomínaly. Ale takhle mi zbylo alespoň něco a já nechtěla zapomenout. Bolelo vidět ho neustále před sebou, ale já to musela přežít - doufala jsem, že jednou zazvoní, omluví se a náš vztah bude zase jako dřív. Jenže… to se nestane. Jsem naivní. Opravdu jsem ho milovala, a dokázala bych za něj položit život. A věřila jsem, že on je na tom stejně. Zdá se, že nebyl. Dozvěděla jsem se, že se svojí blonďatou kráskou se rozešel po dvou týdnech. Nevím, co bylo dál… Už se nestarám, o to s kým tráví svůj čas, co dělá, na co myslí. Už to nejsme my. Už je to pouze on a já.
Sedím na lavičce, a pozoruji zamilované dvojice a přeji si vrátit vše zpět. Smazat tu holku z našich životů. Přeji si, abychom se milovali do té doby, než zemřeme, jako staří, vrásčití lidé. Bohužel… Jen sen. :-(

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama